Bylo to jako mávnout kouzelným proutkem. Stačilo mávat dvě a čtvrt hodiny a najednou jsme se ocitli kdesi v Irsku. Kdesi není asi ten správný pojem. Přistáli jsme na Belfastském mezinárodním letišti. Oproti Ruzyni je to ovšem jen takové letišťátko.
     Hned první veselá příhoda nás potkala u posledních přepážek, které nás dělili od Severního Irska. K jedné přepážce se totiž mezi prvními dostal slovenský klučina, který nechal svůj doprovod někde daleko za sebou a samozřejmě neuměl anglicky. Úředník u přepážky si s ním nevěděl rady a malý Slovák s toho byl taky docela vyděšení. Chvíli řešil, co má dělat s kolegyní u vedlejší přepážky. Poté prozkoumal Slovákův pas a nařkl ho, že je Čech, a protože Martin byl zrovna u vedlejší přepážky, tak ho úřednice poprosila o pomoc. Ať jsme se oba snažili,jak jsme mohli i zde se vyskytla jazyková bariéra. Celkem jsme si rozuměli, ale nemohli jsme pochopit s kým klučina přiletěl. Kdo mohl vědět, že „starka“ znamená slovensky babička. Nakonec se vše vyřešilo a paradoxně první cizí slovo, které jsme se naučili, bylo slovensky.
      Z letiště jsme se nechali, za nehorázných 6 liber, odvézt na hlavní autobusové nádraží (Europa Bus Station) do centra Belfastu. Odtud jsme pokračovali po svých do hotelu Benedikts. První dojmy z Belfastu byly dost smíšené. Byl jsem z toho cestování celkem dost unavený, ověšený batohama a v dluzích, protože jsem si musel půjčit od Martina na autobus z letiště. Na druhou stranu jsem byl rád, že už jsem v Belfastu, a těšil jsem se, že už si brzo budu moct lehnout na postel v hotelu. S těmito pocity jsem procházel Belfastem a doufal, že za každým dalším rohem bude náš hotel. První cestu Belfastem jsem si teda zrovna moc neužil. Hotel jsme bez problémů našli a i v recepci se zdálo vše v pořádku. Měli jsme celkem štěstí, že byl zrovna v recepci i hlavní šéfkuchař a jedna ze servírek, kteří se nás ujali. Hlavní šéfkuchař Gary byl ten, kdo nám dával práci, protože to byl ten nejhlavnější ve věcech kuchyňských. Servírka nám pak ukázala náš pokoj. Trošku nás překvapilo, že v něm byla jen jedna postel. Jak se totiž později ukázalo, tak čekali jen jednoho brigádníka z Čech. Naštěstí byla ve vedlejším pokoji postel navíc, a tak jsme z pokoje jednolůžkového pokoj dvojlůžkový. Nebyl sice nějak prostorný, ale dostačující. Dvě postele, koupelna a cestička od postele ke koupelně. Dočkal jsem se a s úlevou jsem si lehl na svou novou postel.
     Tak jsem spokojeně ležel na posteli kdesi daleko od domova a myslel si, že dnešní náročný den je za mnou. Když v tom nám kdosi klepal na dveře. Byla to servírka, kterou jsme už znali…a prý jestli můžeme jít rovnou do práce. Byli jsme sice vyčerpaní a unavení, ale šli jsme, protože každá libra dobrá. Tak a to byla naše první noční směna, která byla naštěstí i naší poslední. A už rychle do postýlky, protože už je skoro půl jedné a zítra jdeme zase do práce…