Tak je to tady. Jak začít. Na tento den jsem vůbec nemohl dospat, takže vstát v pět hodin mi nedělalo problémy. Naopak jsem už od čtyř každou chvíli kontroloval budík, kdy už bude těch pět. Ráno bylo takové...takové jak před dlouhou cestou. Rodiče byli zjevně nervóznější než já, i když to, že jsem se tvářil klidně neznamená, že jsem nervózní nebyl. Po posledních pokynech od rodičů mě, mou sestru a svého syna odvezl "pan Bobr" na letiště. Cesta byla jaksi...klouzavá. Dík tomuto jsme se na letiště dostali o hodinu později než jsme měli být, ale jak se nakonec ukázalo, tak to vůbec nevadilo, protože naše letadlo mělo zpoždění devět hodin. (Alespoň, že jsme dostali poukázky na jídlo:) Někdy o půl osmé jsme opravdu odletěli. Sice s pocitem, že kdyby jsme letěli podle plánu, tak už máme polovinu cesty za sebou, ale přec. Jelikož jsem poprvé letěl letadlem, tak nové zážitky začínali již zde. Naštěstí jen samé pozitivní, přehlédnu-li to, že jsem neměl kam sklidit nohy. Detail. V první části letu nám pustili na zkrácení dlouhé chvíle Harryho Pottera, ze kterého jsem viděl jen začátek a konec, protože zbytek jsem prospal. O nic důležitého jsem vlastně nepřišel. A přišel Omán. To znamenalo, že máme půlku cesty za sebou. V Ománu nás asi na padesát minut vyhnali z letadla do letištní haly, kde jediného pozitivního byli sedátka s neomezeným prostorem pro nohy. Jinak pár prodavačů v nočních košilích a několik místních žen, kterým člověk neviděl ani špičku nosu. (Kdo ví jestli to byli vůbec ženy?) Po naší, asi hodinové, návštěvě Ománu jsme pokračovali v cestě do Thajska. Druhá půlka letu byla téměř stejná jako ta první. Travala skoro stejně dlouho a zase jsem prospal film. No a tak se stalo, že jsme dorazili do thajského Bankoku.